Close

Ladislav Míka – čestný host XVIII. MFOF 2020

Jsem válečné dítě, narodil jsem se v listopadu 1941 v Praze. Bydleli jsme na Smíchově, kousek od Palackého mostu. Z konce války si pamatuji, jak jsem si při náletech vzal oblíbené autíčko a utíkali jsme do sklepa. Po jednom náletu jsme šli na nábřeží a bylo vidět, jak na protějším břehu hoří klášter Emauzy…

V roce 1946 jsme se přestěhovali do Liberce, rodiče pronajali chalupu v Bedřichově a tam jsem začal lyžovat. Postupně jsem dospěl k sjezdovému lyžování a začal závodit. Běžky v té době nebyly rozšířené, turisté chodili na lyžích s vázáním Kandahar. Po několika vážných úrazech při závodech (v té době neexistovalo žádné bezpečnostní vázání) mi lékaři doporučili, abych sjezdového lyžování zanechal. Tak jsem postupně přešel na běžky.

V té době jsem začínal i s rychlostní kanoistikou v TJ Lokomotiva Liberec na Liberecké přehradě. Pro zimní přípravu na vodácké závody partě vodáků sloužila vodácká chata Ahoj v Hraběticích, odkud jsme o víkendech vyráželi na běžkách po Jizerkách. Oblíbená trasa byla na Smědavu: polévka, pivo a zpět. Tam jsme se potkávali s horolezci ze stejné jednoty, kteří měli chatu v Bedřichově. Tak jsme se tři vodáci odhodlali startovat v 1. ročníku „Jizerské padesátky“.

Historie J50 je známá a mnozí ji zažili. Já jsem vydržel startovat bez přerušení až do 51. ročníku. Původně bylo v plánu skončit po padesátém, ale kamarád, který jel 1. ročník, chtěl přijet i na ten 51., tak jsem se rozhodl, že pojedu s ním. Ne, že bych J50 neujel, ale nejsem schopen jet tak rychle, jak bych si představoval. Za svůj nejúspěšnější považuji 22. ročník v r.1989, kdy jsem ve svých 48 letech zajel čas 2:48:11a dojel na 27.místě; 44. za vítězem.

Do zahraničí jsem mohl vyjet až po revoluci v roce 1989 a začal jsem jezdit na podniky seriálu Worldloppet po Evropě. Chtěl jsem poznat ostatní závody této série a okusit jejich atmosféru. V Evropě jsem absolvoval všechny, mnohé vícekrát, atmosféra mě vždy nadchla při italské  „Marcialonze“. Z každého závodu jsem měl krásné zážitky. Vasák, mekku dálkových běžců, jsem absolvoval dvakrát; v r.1996 jsem dojel na 1680. místě za 5:38:52 z asi 15 000 běžců na startu. Vasák je náročný hlavně svojí délkou 90 kilometrů, ale je to krásný zážitek. Na dálkových bězích jsem absolvoval celkem přibližně 3 700 závodních kilometrů.

Mimo vodáctví a lyží jsem absolvoval i výstupy v horách. Sněžku jsem poprvé zdolal v zimě na lyžích při turistické akci Ještěd, Sněžka, Liberec.

V r. 1966 jsme se vydali s kamarádem horolezcem Pepou Drimlem (vítěz 1. ročníku J50) do Alp. Přišel za mnou s nápadem, že pojedeme na mém skútru Čezeta; ale to bylo nereálné, tak jsme jeli vlakem. V té tehdy uvolněné době se dalo cestovat do zahraničí buď na devizový příslib od banky (to bylo jen pro vyvolené) nebo na pozvání. Pozvání jsme si zařídili přes Pepova spolužáka, který žil v Rakousku. Na základě pozvání jsme dostali výjezdní doložku do Rakouska a Švýcarska a zařídili vstupní víza. Jízdenky na vlak jsme si koupili až do Chamonix. Od veksláků jsme sehnali valuty, zabalili věci a odjeli do Chamonix.

Do Francie jsme jeli bez víz. Cestu do Francie jsme neměli povolenou, ale chtěli jsme na Mount Blanc. Přejezd hranic mezi Švýcarskem a Francií byl bez problémů. Tábořili jsme u Montenvers (1900 m) nad ledovcem Mer de Glace. Po aklimatizaci jsme se vydali na dvoudenní túru na Mount Blanc, po zhruba 12 hodinách pochodu jsme dorazili k Refuge Vallot, vrchol byl na dohled, ale síla již chyběla. Bylo krásné jasné počasí, tak jsme se rozhodli přespat, ráno dojít na vrchol a jít zpět. Ráno však bylo všechno jinak, mlha, půl metru sněhu, nebyly vidět stopy, kudy jsme přišli. Provedli jsme několik pokusů odchodu. Navázáni na repšňůru jsme vyrazili předpokládaným směrem; když zadní ztrácel Vallotku z dohledu, zacukal šňůrou a vrátili jsme se zpět. Během dne přišli z italské strany další lidé, horský vůdce s vysílačkou to našel jen podle buzoly. Třetí den nás svedla horská služba do Chamonix; pro mlhu vrtulník nemohl letět. Všichni zachránění u mezistanice lanovky na Aiguille de Midi sjeli do Chamonix. My na lanovku neměli a pokračovali k ledovci Mer de Glace, to bylo štěstí. U dolní stanice lanovky čekali novináři na dva Čechy a my ve Francii byli bez víz.

Odjeli jsme do Zermattu, druhý alpský výstup na Matterhorn byl úspěšný. Odpoledne jsme odešli k Hörnlihütte, přespali ve stanu a brzo ráno vyrazili za horskými vůdci s klienty na Matterhorn (4478 m) trasou po Hörnli hřebeni. Měli jsme štěstí; u chaty Solvay jsme mluvili se Sylvou Kysilkovou, která předešlý den vylezla severní stěnu Matterhornu s Japoncem a Němcem. Na vrcholu jsme užívali krásné výhledy, jedli a podivovali se nad tím, že vůdci poháněli klienty k rychlému odchodu. Důvod jsme se dozvěděli později. Vrcholová partie jsou velké ledové plotny a kameny. Při sestupu jsme potkali dva Němce, vzorně navázané, s cepíny. Po malé chvíli je vidíme, jak padají východní stěnou. Ledové plotny při slunci odmrznou, s nimi taková plotna ujela a nepomohl ani cepín. Když to jeden zabrzdil, druhý jej v kotrmelcích utrhl. Hrůzný zážitek, zřítili se celou východní stěnou…

Výstup na Matterhorn je náročný fyzicky, asi 6 hodin; technicky náročnější byl výstup na Gerlach.

V r. 1994 ještě jsem stihl trek do base campu  pod Everest s výstupem na Kala Patthar (5545 m). Ještě klasika – bez letadla, autobusem do Jirji a dále pěšky, zvláště úsek do Lukly byl úchvatný.

Chybějící nejvyšší horu Moravy – Praděd, jsem zdolal na kole, s flaškou Praděda v batohu.

Extrémní výzvy mě vždy zaujaly. Když jsme se na Ahojce dočetli o lyžařském závodě 24 hodin na Vysočině, chtěl jsem to zkusit. Nakonec parta vodáků začala takový závod pořádat u Ahojky na Hrabětické louce. Ten jsem jel šestkrát; sólo jsem najel 235 km ještě klasikou, ve dvojici v r. 1994 jsme najeli 409 km (byli jsme nejstarší dvojice, dohromady nám bylo 100 let).

Podobný závod na vodě byl „Nonstop sjezd Lužnice“ ze Suchdola na soutok s Vltavou, 135 kilometrů. V r. 1987 jsme to jeli na turistické kánoi s kamarádem Jirkou Slívou (druhý při 1. ročníku J50). Odstartovali jsme v 17 hodin v Suchdole a za 16 hodin 45 minut jsme byli v cíli. Při dovolené, jako čundr jsme to jeli týden.

Stále sportuji, abych si udržel kondici, v zimě pravidelně běžky, v létě kolo a koloběžka. Nevím, z jakého důvodu mě Petr Novotný uvádí v jedné kapitole své knihy „Extrémní sport ve starobním důchodu“. Jsem normální člověk, který přirozenou lenost překonává přípravou a účastí na závodech.

ODKAZY:

https://jiz50.cz/clanky/1617-legendarni-mika-se-chysta-na-svuj-52-start-na-jizerce

https://radiozurnal.rozhlas.cz/ladislav-mika-vzpomina-na-zacatky-jizerske-50-zavodite-ale-porad-tam-je-zazitek-7758603